č. 1972/2010 Sb. NSS, Právo na informace: povinnost veřejné instituce poskytovat informace
č. 1972/2010 Sb. NSS
Právo na informace: povinnost veřejné instituce poskytovat informace
k § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
ČEZ, a. s., je ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, veřejnou institucí povinnou poskytovat informace vztahující se k její působnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2009, čj. 2 Ans 4/2009-93)
Prejudikatura: č. 1688/2008 Sb. NSS; nálezy č. 30/2003 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 686/02) a č. 10/2007 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 260/06).
Věc: Občanské sdružení V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín proti akciové společnosti ČEZ o poskytnutí informace, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce požádal dne 12.7. 2006 žalovaného o informaci s odkazem na § 17 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon). Konkrétně se jednalo o poskytnutí 1) kompletní technické a technologické dokumentace vsázek paliva používaného od začátku provozu obou bloků (tzv. pasporty paliva) a 2) analýzy vhodnosti paliva WANTAGE - 6 firmy Westinghouse pro reaktor WER 1000 na jaderné elektrárně Temelín.
Žalovaný tyto informace dne 7. 9. 2006 odmítl poskytnout. Žalobce se následně žalobou u Městského soudu v Praze domáhal, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o jeho odvolání ve věci žádosti o poskytnutí předmětné informace.
Městský soud tuto žalobu usnesením ze dne 7. 4. 2009 odmítl, jelikož dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná. Jakkoliv totiž je žalovaný povinnou osobou při poskytování informací podle atomového zákona, nejedná se o povinnost podle zákona č. 106/1999 Sb. ani podle správního řádu z roku 2004. Žalovaný je subjektem soukromého práva a nelze proto dospět k závěru, že by měl povinnost veřejnoprávní povahy, není-li zákonem výslovně stanovena. V daném případě je proti žalovanému třeba uplatnit postup dle § 39 až 41 atomového zákona, tj. využít kontrolních a sankčních pravomocí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.
Žalobce (stěžovatel) proti tomuto rozhodnutí brojil kasační stížností. Ve své argumentaci vycházel z toho, že městský soud sice správně vyhodnotil povinnost žalovaného jakožto veřejnoprávní povinnost plynoucí z § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona, nicméně jeho další závěry jsou chybné. Pokud totiž zákon přiznává někomu právo, musí být dána možnost se ho také domoci. Za situace, kdy neexistuje komplexní zvláštní úprava pro zajištění takového hmotného práva, uplatní se obecné procesní předpisy. Soud tuto zásadu zcela pominul, stejně jako § 47 odst. 1 atomového zákona, podle něhož se v řízení postupuje dle obecných právních předpisů, pokud tento zákon nestanoví jinak. Obecným právním předpisem je právě zákon č. 106/1999 Sb. Stěžovatel se proto domníval, že § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona je zvláštním ustanovením rozšiřujícím okruh povinných subjektů nad rámec § 2 odst. 1, 2 zákona č. 106/1999 Sb. V této souvislosti odkázal stěžovatel i na právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 156/02. Domníval se, že sankční a kontrolní mechanismy Státního úřadu pro jadernou bezpečnost nelze považovat…
