č. 2966/2014 Sb. NSS, Zaměstnanost: zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných
č. 2966/2014 Sb. NSS
Zaměstnanost: zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných
k § 81 odst. 3 a § 82 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti*)
Ustanovení § 81 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31.12. 2011, neumožňovalo organizačním složkám státu a dalším státem zřízeným zaměstnavatelům dobrovolně si zvolit plnění povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postižením formou odvodu do státního rozpočtu. Zmíněné ustanovení však nebránilo úřadu práce, aby takovému zaměstnavateli stanovil povinnost poukázat odvod do státního rozpočtu podle § 82 odst. 3 téhož zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2013, čj. 4 Ads 44/2013-25)
Prejudikatura: nález Ústavního soudu č. 66/2004 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 258/2003).
Věc: Česká republika, Hygienická stanice hlavního města Prahy, proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o odvod do státního rozpočtu, o kasační stížnosti žalovaného.
Úřad práce hlavního města Prahy (dále jen „úřad práce“) při kontrole konané v době od 25. 6. 2009 do 4. 8. 2009 shledal u žalobkyně porušení § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, jelikož žalobkyně v roce 2006 nesplnila svou povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu jejích zaměstnanců. Na základě § 82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti úřad práce rozhodnutím ze dne 24. 5. 2010 uložil žalobkyni povinnost poukázat do státního rozpočtu částku ve výši 149 226 Kč.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí úřadu práce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 7. 2010 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 15. 4. 2013, čj. 6 Ad 19/2010-51, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v rozsudku zaujal názor, že žalobkyně mohla plnit povinný podíl jedním ze způsobů uvedených v § 81 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o zaměstnanosti. Plnění způsobem stanoveným v § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti bylo § 81 odst. 3 citovaného předpisu žalobkyni přímo zakázáno. Městský soud dovodil, že § 81 a § 82 zákona o zaměstnanosti na sebe přímo navazují. Význam slova „nemohou“ (§ 81 odst. 3 citovaného zákona) městský soud vyložil tak, že zde uvedení zaměstnavatelé tak činit nesměli, tedy neměli povinnost tak činit. Proto povinnost k plnění podle § 82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti nemohl úřad práce žalobkyni uložit, neboť podle § 81 odst. 3 citovaného předpisu žalobkyně danou povinnost z citovaného zákona neměla.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítl, že § 82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti se vztahoval na všechny zaměstnavatele včetně organizačních složek státu. Pokud by zákonodárce zamýšlel pro organizační složky státu zavést výjimku, výslovně by tak učinil. Samotný § 81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti omezoval organizační složky státu pouze v rozhodování o výběru způsobu plnění. Oproti tomu § 82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti stanovil následný postup po porušení primární povinnosti; povinný odvod byl ukládán na základě individuálního správního aktu. Ustanovení § 81 a § 82 zákona o…
