dnes je 19.6.2024

Input:

č. 3085/2014 Sb. NSS, Mezinárodní ochrana: pronásledování z důvodu náboženství

č. 3085/2014 Sb. NSS
Mezinárodní ochrana: pronásledování z důvodu náboženství
k § 51 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
k čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany*)
I. Rovněž v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je správní orgán povinen podle § 51 odst. 2 správního řádu z r. 2004 včas uvědomit žadatele o provádění důkazů mimo ústní jednání, a to mj. výslechem svědka, a umožnit tak žadateli, aby byl výslechu přítomen.
II. V souladu s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 9. 2012, Y a 2, C-71/11 a C-99/11, nelze po žadateli o udělení mezinárodní ochrany požadovat, aby předešel svému pronásledování v zemi původu tím, že se vzdá veřejných projevů své víry [čl. 2 písm. c) Směrnice Rady 2004/83/ES].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, čj. 5 Azs 2/2013-26)
Prejudikatura: č. 903/2006 Sb. NSS, č. 1713/2008 Sb. NSS, č. 1749/2009 Sb. NSS a č. 2288/2011 Sb. NSS; rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5.9. 2012, Y a 2 (C-71/11 a C-99/11) a rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 11. 2012, M. M. (C-277/11).
Věc: X. Y. (Írán) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti stěžovatele.

Žalobce podal dne 19. 3. 2009 v pořadí již druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Jako důvod uvedl zejména to, že konvertoval ke křesťanství a v případě návratu do vlasti by z tohoto důvodu byl zabit.
Rozhodnutím ze dne 8. 12. 2011 žalovaný mezinárodní ochranu žalobci neudělil. Své rozhodnutí opřel zejména o závěr, že žalobcem prezentovaná konverze, byť potvrzená křestním listem a doložená několika fotografiemi pořízenými během samotného křtu, je pouze účelová a vedená snahou přesvědčit správní orgány, že v případě návratu žalobce do země původu mu hrozí vážné nebezpečí. Nebezpečí vystavení špatnému zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) v případě návratu žalobce do země původu žalovaný rovněž vyloučil a konstatoval také to, že nehrozí žalobci vážná újma ve smyslu porušení mezinárodních závazků České republiky.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 30.1.2013, čj. 41 Az 1/2012-52, zamítl. Námitky vznesené žalobcem neshledal krajský soud důvodnými a v podstatě se ztotožnil se závěry žalovaného.
Krajský soud byl toho názoru, že se žalovaný případem žalobce podrobně zabýval, a to v situaci, kdy byla podána v rozpětí několika let druhá žádost o udělení mezinárodní ochrany a žalobce v této druhé žádosti uváděl jiné skutečnosti pro udělení mezinárodní ochrany než v žádosti první. V první žádosti uváděl, že strach z návratu do vlasti pramení z účasti na studentských protestech, následujícího zatčení a věznění; ve druhé žádosti žalobce sice uváděl, že Írán opustil ze stejných důvodů, avšak jeho obavy z návratu se nově zakládají na obavě z trestu smrti v důsledku konverze z
Nahrávám...
Nahrávám...