Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Evropský kodex pro elektronické komunikace

27.3.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.153
Evropský kodex pro elektronické komunikace

Mgr. Mgr. Radana Burešová

Dne 20. prosince 2018 vstoupila v platnost směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 ze dne 11. prosince 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace (dále jen „kodex”).

Přestože se jedná o poměrně zásadní předpis, jemuž předcházela několikaletá příprava, veřejnost to nezaznamenala. Je tomu tak proto, že se jí kodex dotkne spíše zprostředkovaně, neboť je prvotně určen poskytovatelům služeb v oblasti elektronických komunikací.

Označení „kodex” směrnice nese proto, že má zpřehlednit materii dosud upravenou v několika předpisech ze 7. března 2002, které nahrazuje. Konkrétně se jedná o:

1. směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice),

2. směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice),

3. směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) a

4. směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě).

Cíl směrnice

Cíle směrnice jsou shrnuty v jejím článku 1: „Tato směrnice vytváří harmonizovaný rámec pro regulaci sítí elektronických komunikací, služeb elektronických komunikací, přiřazených zařízení a přiřazených služeb a určitých aspektů koncových zařízení. Stanoví úkoly vnitrostátních regulačních orgánů a případně jiných příslušných orgánů a zavádí soubor postupů s cílem zajistit harmonizované uplatňování předpisového rámce v celé Unii.” Důvodem přijetí směrnice je snaha o vytvoření jednotného trhu digitálních služeb a příprava na vysokorychlostní připojení včetně rozvoje 5G sítí.

Kodex vychází z výše uvedených směrnic a do značné míry přejímá jejich obsah, přičemž ho aktualizuje, popř. mění.

Směrnice se značným zpožděním zohledňuje již dosažený stupeň technologického rozvoje v oblasti elektronických komunikací a sjednocuje podmínky pro poskytovatele tradičních a „nových” elektronických služeb. Dosud totiž evropské regulaci podléhali jen poskytovatelé „klasických” telekomunikačních služeb a zcela stranou regulace zůstávaly služby typu OTT, internet věcí, smart cities a podobně. Nově se evropská pravidla budou poprvé vztahovat i na poskytovatele tzv. interpersonálních komunikačních služeb, což jsou dnes zcela běžné služby umožňující vzájemnou komunikaci uzavřeného okruhu osob (dvou nebo více, pokud se jedná o takzvanou skupinu), a to založené na číslech (Viber, WhatsUp) i nezávislé na číslech (Skype). Teprve od nynějška tedy poskytovatelé těchto služeb budou muset svým zákazníkům poskytovat stejné záruky a stejnou ochranu, jako poskytovatelé srovnatelných starších služeb, např. sms zpráv.

Poskytovatelé služeb od kodexu očekávali vysoký stupeň koordinace, resp. harmonizaci politiky rádiového spektra, a to zejména v souvislosti s nadcházejícím budováním 5G sítí a s tím souvisejícím přidělováním rádiového spektra. Očekávání v této oblasti však nebyla naplněna, neboť se nepodařilo najít dostatečný kompromis. Nicméně ve snaze motivovat poskytovatele služeb k investicím do nových sítí, kodex členským státům ukládá povinnost zajistit „předvídatelnost regulace” na alespoň 20 let (čl. 49 odst. 2 kodexu).

Oproti stávající úpravě se rozšiřuje povinnost takzvané univerzální služby, když článek 84 odst. 1 kodexu členským státům ukládá, aby zajistily, aby (nově) všichni spotřebitelé na jejich území (a nejen zdravotně handicapované osoby) měli s ohledem na specifické vnitrostátní podmínky přístup k cenově dostupné službě přiměřeného širokopásmového přístupu k internetu a k cenově dostupným hlasovým komunikačním službám v kvalitě specifikované na jejich území, včetně připojení potřebného pro dané služby, a to v pevném místě. V rámci provádění tohoto ustanovení do českého práva bude zřejmě hlavním sporným bodem otázka, kdo ponese náklady spojené se zajištěním takto širokého pokrytí – zda stát, nebo poskytovatelé služeb, popř. obě skupiny. Kodex členským státům umožňuje, aby v zájmu dostupnosti přijaly opatření spočívající v cenovém zvýhodnění určitých spotřebitelů, zejména těch s nízkými příjmy nebo se zdravotním postižením. Členské státy rovněž mohou určit poskytovatele služeb, kteří jsou povinni univerzální službu poskytovat.

Kodex rovněž nově do určité míry harmonizuje postavení vnitrostátních regulačních orgánů, když stanoví minimální pravomoci, které jim musí být svěřeny, a klade důraz na nezávislost těchto orgánů, a to jak na účastnících trhu elektronických komunikačních služeb, tak na politických činitelích, a to do té míry, že dokonce stanoví výlučné důvody, kvůli kterým je možno odvolat vedoucího představitele příslušného orgánu (čl. 7 odst. 2 kodexu).

Tísňová linka

Již dřívější evropská úprava zavedla bezplatné jednotné evropské tísňové číslo 112. Nově bude podle čl. 109 odst. 2 kodexu možno dovolat se na něj i prostřednictvím interpersonálních komunikačních služeb