Nález 199/2006 SbNU, sv.43, K povinnosti státu zaplatit odměnu a hotové výdaje advokátovi jako opatrovníkovi
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 43, nález č. 199
I. ÚS 479/06
K povinnosti státu zaplatit odměnu a hotové výdaje advokátovi jako opatrovníkovi
Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58), zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 525/02 a sp. zn. I. ÚS 185/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, svazek 31, nález č.131, a svazek 34, nález č. 94], ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) integrální součástí ochrany majetkových práv.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátním právem. Pro účely tohoto ustanovení jsou za majetková práva, resp. majetek považována také další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).
Nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem ve 183 případech (dle zjištění Ústavního soudu), což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok (účast při jednání aj.), je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. Zde Ústavní soud podotýká, že nesdílí výklad ustanovení § 140 odst. 2 občanského soudního řádu, provedený soudci obecných soudů, zjevně ovšem nikoli zákonnými soudci v dané věci, jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu 41C Obvodního soudu pro Prahu 4, která přejala výklad učiněný gremiální poradou Městského soudu v Praze, ačkoli sama při ustanovování stěžovatelky neměla pochybnosti o tom, že jí stát její angažmá v roli opatrovníka platit musí [viz její vyjádření k ústavní stížnosti sp.zn. I. ÚS 474/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172)]. Účelem novely občanského soudního řádu a zákona o advokacii provedené zákonem č. 205/2005 Sb. bylo totiž vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69), který rozhodně neřešil účast opatrovníka toliko ve zvláštních druzích řízení, nýbrž se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka…