dnes je 18.4.2024

Input:

č. 1162/2007 Sb. NSS; Ochrana spotřebitele: diskriminace; Správní trestání: rozpornost právního řádu

č. 1162/2007 Sb. NSS
Ochrana spotřebitele: diskriminace
Správní trestání: rozpornost právního řádu
k § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 104/1995 Sb.
I. Jestliže na základě kritéria různého trvalého bydliště osob ve věku 65 až 70 let zavedl žalobce dvojí ceny, jedná se o nepřípustnou diskriminaci, a tedy o rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
II. Uložení správní sankce není zpravidla možné, jestliže k porušení právní normy, za něž má být sankce uložena, nabádá jiná právní norma. Splývají-li však fakticky osoby tvůrce diskriminačního právní normy a toho, kdo diskriminaci reálně uplatňoval, lze - jako výjimku z uvedeného pravidla - takovou osobu postihnout, neboť se tím v konečném důsledku potrestá i ten, kdo diskriminaci zapříčinil.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, čj. 1 As 14/2006-68)
Věc: Dopravní podnik města Hradec Králové proti České obchodní inspekci o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.

Ústřední ředitel České obchodní inspekce rozhodnutím ze dne 19. 7. 2004 zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí vydané v I. stupni, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč pro porušení právních povinností stanovených v § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, kterého se žalobce dopustil tím, že jako provozovatel linek městské autobusové dopravy nenabízel rovné podmínky poskytovaných služeb pro všechny spotřebitele stejné věkové skupiny a vázal poskytování zvýhodněných služeb na trvalý pobyt v určitých oblastech, čímž byli spotřebitelé nesplňující dané zvolené kritérium diskriminováni.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2005 žalobu zamítl. Nešel na žalobcovu námitku, že je právem obce ve shodě s § 2 zákona č. 128/2000 Sb. pečovat o všestranný rozvoj a potřeby svých občanů, tedy i zvýhodnit nějakou skupinu obyvatel. Soud se ztotožnil s názorem žalované, že při poskytování slev nelze rozlišovat občany podle toho, kde mají místo trvalého pobytu. Bez ohledu na to, že o poskytování slev rozhodlo město Hradec Králové svým nařízením č. 3/2003, je to žalobce, kdo dopravní služby poskytuje, a nese tak veřejnoprávní odpovědnost podle zákona o ochraně spotřebitele. Žalobce naplňuje znaky prodávajícího [§ 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele] a podle § 23 téhož zákona je dozorovým orgánem nad povinnostmi stanovenými tímto zákonem Česká obchodní inspekce, nikoliv dozorové orgány podle zákona o drahách nebo zákona silničního. Protože došlo k tomu, že na základě kritéria různého trvalého bydliště žalobce zavedl dvojí ceny, jedná se o diskriminaci, a tedy ve smyslu § 6 zákona o ochraně spotřebitele o rozpor s dobrými mravy. Správní orgány nepochybily, jestliže o tento závěr opřely i své rozhodnutí o postihu žalobce.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek soudu kasační stížností, v níž poukázal na to, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda je žalobce povinen podle smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obsluhy a nařízení města Hradec Králové o maximálních cenách jízdného provozovat městskou hromadnou dopravu. Nařízení města
Nahrávám...
Nahrávám...