dnes je 17.4.2024

Input:

Nález 206/2009 SbNU, sv. 54, K posuzování přiměřenosti doby pro přijetí návrhu smlouvy

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 54, nález č. 206

I. ÚS 49/08

K posuzování přiměřenosti doby pro přijetí návrhu smlouvy

I. Návrh lze podle § 43c odst. 1 obč. zák. akceptovat nejen výslovně („včasným prohlášením“), ale také jiným včasným jednáním, z něhož lze dovodit souhlas s ofertou, tj. konkludentně. Akceptací není jakékoliv konkludentní jednání, ale jenom takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh přijmout, a - s ohledem na požadovanou obsahovou shodu oferty a akceptace - v té podobě, kterou mu udělil oferent. Pokud oblát reaguje na ofertu tak, že vystaví fakturu, která přesně odpovídá údajům obsaženým v návrhu, lze takové jednání považovat za reálné přijetí návrhu. Akceptací by naopak nebylo, pokud by se vystavená faktura s návrhem neshodovala, neboť pak by chyběl smluvní konsens.

II. Co je přiměřenou dobou ve smyslu § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák., nelze stanovit obecně, ale je nutno zkoumat v každém jednotlivém případě; zákonodárce pouze stanoví určitá vodítka, mezi něž řadí povahu navrhované smlouvy a rychlost použitých komunikačních prostředků. Při posuzování délky přiměřené doby je proto vždy nutno vzít v úvahu dobu, po kterou trvá zaslání návrhu oblátovi a akceptace oferentovi, jakož i dobu, ve které - s ohledem na charakter smlouvy - může oblát dostatečně pečlivě zvážit, zda návrh odmítne, akceptuje nebo učiní protinávrh. Podle okolností konkrétního případu lze přihlížet i k dalším rozhodujícím kritériím.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 22. září 2009 sp. zn. I. ÚS 49/08 ve věci ústavní stížnosti společnosti MBD, spol. s r. o., v Jasenné 308, PSČ 763 13, IČ 18757791, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007 č. j. 32 Odo 1492/2006-80, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2006 č. j. 2 Cmo 60/2004-59, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu vůči stěžovatelce změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci peněžitou částku, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení.

Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007 č. j. 32 Odo 1492/2006-80 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2006 č.j. 2 Cmo 60/2004-59 se zrušují.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů, jimž vytýká porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip rovnosti, vyplývající z čl. 1 Listiny, právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí sice uvádí, že se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a zaujal jen jiné právní hodnocení, ve skutečnosti ale odvolací soud zjištěný skutkový stav změnil: soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení, že návrh

Nahrávám...
Nahrávám...